V pátek večer jsem se vydal hledat místo, kde se závod uskuteční. Původně měl být závod na Vysoké, ale po podrobném prozkoumání dosti obtížné, byť prosněžené trati, byla definitivně tato možnost pro její „likvidační charakter“ zavrhnuta. Přispěla k tomu i skutečnost, že celý den vozili z Vysoké dřevo, což v trati způsobilo sice dosti široké koleje velmi vhodné pro sjezd, ale také poměrně velké její zrychlení. Výstup na Vysokou, s otiskem vrcholového razítka, a následným sjezdem byl sice skialpinistickou vložkou do jasankového biatlonu, ale pro obnažené balvany v horní části trati, rychlý sjezd po ledu ve vyjeté koleji končící v úseku bez sněhu, by tato vložka měla nálepku charakteru „návrat nežádoucí“. Padla tma. Nakonec, jakoby náhle, zhůry, darem, se objevilo místo ne nevystřižené z pohlednic vánoční idyly. Vrstva sněhu jiskřící ve světle svítilny, sněhové buchty na smrkových větvích. „Je možné, že by to dalo na trať?“, řekl jsem si a začal s dosti značným napětím projíždět celý potenciální úsek . Celá, 6 km dlouhá trať ,byla nadprůměrně až podprůměrně prosněžená, netknutá lidskou stopou, kromě asi 200m úseku obráceného a nekrytého k jihu. „No jasně, co bys chtěl, vždyť tohle slunce už má sílu. No tak to přejdeme, vždyť tehdy to dělali taky“, zamumlal jsem si, „hlavně, že ten sjezd je přikrytej.“ Ve světle lampy, vypadaly mladé smrčky , přikryté buchtami sněhu podél trati sjezdu, v kontrastu s loukami u Hojné Vody nadpřirozeně až neskutečně. Moje srdce jásalo, byl jsem šťastný, že to mám a děkoval jsem Pánovi Lesa, že mi na poslední chvíli pomohl. „Udělal to už několikrát“, blesklo mi hlavou a poděkoval jsem znovu.
Celou noc jsem se převaloval. Poslouchal každý zvuk a asi kolem jedné hodiny jsem uslyšel něco, co jsem slyšet nechtěl. Specifický zvuk jižního větru. Každý směr větru tu má svůj zvuk a tenhle jsem slyšet nechtěl. „Do prdele, inverze!“, a už jsem neusnul. Ranní pohled z okna na ledovou dolinu, ukrytou v zhora ostře říznutou mlhovinu, můj noční postřeh jen potvrdil. „Ne, to nemohlo přeci nic udělat, vždyť tam toho bylo dost!“, uklidňoval jsem své nitro.
Závodníci i diváci přijeli. Někteří přijeli bez lyží, což už je projev tradiční nedůvěry v propozice závodu, za situace, kdy znějí spíše jako snaha někoho nachytat a pak se mu vysmát. Přijeli ti, co mají tenhle druh sportu a zábavy opravdu rádi a to je dobře. Přijel novinář Otta Edwin s fotografem a i on se tvářil dosti podezíravě. Snad i proto, když se kolona aut, do kterých lýžníci nasedli, aby se přesunuli na jistě vzdálené místo,protože jinak chodíme všude pěšky, usedli do auta závodníka Vopaleckého a své auto nechali v Hojné Vodě… .
Kolona dorazila na místo, které jsem vybral pro střelnici. Již cestou jsem Radaně říkal, že tyhle koleje, po kterých právě jedeme, tu večer nebyly. Nemýlil jsem se. Na místě Startu a Cíle, místě všeho dění, navaloval lesní dělník traktorem skládku smrkových souší, které přibližoval po části lýžařské trati, kterou jsem cenil zlatem. Vrávoral jsem, upadal do mdlob, a hned zase do nekotrolovatelného vzteku. Vše umocnilo potvzení mé předtuchy o efektivní účinnosti jižního inverzního větru. Buchty ze smrků zmizely, a na trati se výška sněhové pokrývky smrskla na polovinu, místy na nulu. Bylo mi to hrozně líto, protože jsem se těšil, jak budou kamarádi koukat. No koukali i tak, ale pro mě to bylo zklamání. Pana traktoristu se mi podařilo přemluvit, aby práci ukončil a odjel. Byla to od něho velkorysost. Co chvíli jsem čekal, že mne vezme řetězem. Snad ho najdu, abych mu mohl poděkovat.
Závod začal kilometrovým sprintem na hranici s Rakouskem a zpět. Dílčí pořadí po sprintu před první položkou „stojky“, (střílelo se 7 položek) : Fabián Jan, Mičan Přemysl, Fabiánová Markéta, Petr Nedvěd, Slávka Nová, se promíchalo první střelbou, občerstvením a pozorováním střílejících. Nástup do maratonu, byl klidný, optimistický, a někteří možná i věřili v brzký návrat otočkou za první zatáčkou. Trať byla ale krutá. Sníh těžký, brzdivý, ale sjízdný. Přenášení se již proti původnímu stavu zvětšilo, ale jakmile se objevila zase prosněžená tratˇ, lyže na nohy a hurá dál! Sjezd… . Tvrdé pády způsobené střídáním hlubokého, mokrého sněhu a obnažující se vrstvou štěrku, se „naštěstí“ obešly rozbitým kolenem a protrženými kalhotami Markéty Fabiánové. Auu! Časy se v cíli sčítaly po ukončení všech střeleb v pořadí: Jan Fabián, David Mičan, Přemysl Mičan, Petr Nedvěd, Markéta Fabiánová.
Novinkou bylo zařazení „ležky“. Kdo, zvládl trať bez pádu, musel zde lehnout do mokrého sněhu a pěkně se taky namočit. Bylo to zároveň vzdání holdu „bílému pokladu“, kterým jsme byli obdařeni. „Ležka“ byla tvrdý oříšek. Trefili pouze čtyři a jen Jan Fabián dvakrát. I nejúspěšnější střelec celého závodu, Petr Nedvěd, v ležce vyšel naprázdno.
Pořadí: všechny vítěze dovedl do cíle David Mičan, dále druhý Petr Nedvěd, třetí Přemysl Mičan, čtvrtý Vladimír Vopalecký, pátá Zuzana Guthová, šestý Adam Kořínek, sedmá Radana Nedvědová, osmý Tobiáš Kořínek, devátá Slávka Nová, desátý Jan Fabián, jedenáctá Iva Raisová, a dvanáctá, s rozbitým kolenem, Markéta Fabiánová.
Slávka Nová, Jan Fabián, Markéta Fabiánová jsou nepochybně dobří běžkaři a průběžné časy vypovídají o jejich kvalitách, je třeba sjednotit výstroj a alespoň jednou trefit terč… .
Zvláštní výkon, ze něž může náležet jen poděkování, podali rozhodčí Kamil Gažák, Karel Paluš, Ludvík Fabián st. .
„Tak jsme otevřeli a hned zase zavřeli lýžařskou sezónu na Hojné Vodě,“ utrousil kdosi při nakládání propriet závodiště. Renata a Martin Hlavsovi v penzionu Pod Kaštany zatopili v krbu a přispěli k neopakovatelné a nezapomenutelné atmosféře. To nejcennější co máme, jsou krásné vzpomínky. Tuhle už nikdo nevymaže.
Petr Nedvěd z Hojné Vody