Poutní místo kostela Nanebevzetí Panny Marie v Dobré Vodě považuji za jeden z vrcholných počinů Buquoyské architektury barokní krajiny.
Jeho význam vrcholil v předválečném období I. světové války a existují doklady o tom, že toto poutní místo tehdy navštěvovalo až cca 50 000 poutníků. Tomu odpovídala i tehdejší infrastruktura. Z dobových pramenů lze poměrně snadno dohledat sled staveb jak usedlíků, tak staveb infrastruktury. Při čelním pohledu na kostel, jsme měli po pravé straně dominantní Buquoyskou rezidenci, která svojí hmotou a architektonickým provedením bez okolků, až v dobrém slova smyslu arogantně, přímo konkurovala kostelu i s jeho zázemím. Po levé straně jsme měli méně ambiciózní, ale vyvažující objekt ubytovacího poutního hostince, v dostatečnou pohostinskou kapacitou. Celý centrální prostor kolem těchto objektů byl urbanizovaným prostorem, vymezujícím intimitu centrální části protáhlého náměstí urbanizovaného poutního místa, které bylo schopno masu poutníků přijmout.
V evropské architektuře to je urbanistické řešení poutních měst naprosto běžné a po modernizaci tato místa bezproblémově poskytují zázemí poutníkům dodnes. Pro pochopení je dobré navštívit obdobná a věhlasná poutní místa v Čechách, jejichž funkční kontinuita byla narušena spíše omezeními politickým režimem v minulém století, než totální devastací místa, jako tomu bylo v případě naší Dobré Vody. Ta byla tak zdrcující, že dnes ani nenajdeme toto poutní místo na seznamu katolických poutních míst v Čechách. Tahle skutečnost je více než zarážející a pro mne překvapivá.
Sám jsem pro inspiraci k řešení i pro duchovní klid navštívil obdobná místa v Itálii, Slovinsku, Rakousku. Každé místo je unikátní a nepřenositelné. Snad proto má každé i svojí unikátní duchovní sílu. Pro práci s Dobrou Vodou jsem hledal inspiraci s krajinnými prostory, s charakteristickými prvky spojujícími.
Třeboňská pánev svojí plochostí až deskovitostí, mlžnými opary, spojením s oblohou a vzdálenými vyvýšeninami navozuje pocit nekonečna. Je to stejný pocit jako u obdobných duchovních míst stoupajících z rozsáhlých ploch velkých jezer až moří. Tak působí i Dobrá Voda. Tehdejší zcestovalá šlechta, si taková místa přivážela ve svých vzpomínkách a pochopitelně je chtěla mít na dosah.
Městečko Dobrá Voda založili Rožmberkové. Tehdejším poutním místem byla výše položená Hojná Voda se svým zázračným pramenem, který je zde, ač zapomenut, dodnes. I zde se konaly poutě ke kapli, snad kostelu Svaté Anny, i zde byl přítomen pocit nekonečna, který však byl přeměněn v pocit konce. Duchovní správce rozhodl, že toto poutní místo už poutním místem nebude. Objevil se jiný zázračný pramen, postavil se jiný kostel. Postavilo se jiné městečko. Nepochybně intimní a přivětivé a přeci jen si poutníci občas vzpomenuli na obyvatele Hojné Vody a její kostel Sv. Anny. Dnes už není. Byl zbourán. Na jeho místě stojí polorozpadlá chata a jako doklad negace lidské arogance.
Bouralo se dál. Bouralo se v Hojné Vodě, ale především v Dobré Vodě. Zmizela rezidence, zmizely kašny uprostřed rozšíření cesty v těsné blízkosti kostela Nanebevzetí Panny Marie, kde se poutníci omývali zázračnou, nyní již dobrovodskou vodou, ale zmizel i ubytovací hostinec, pozvolna další domy a domky v okolí. Duchovní síla místa slábla pod tíhou další lidské arogance. A bourá se dál. V loňském roce zmizel pod dohledem církve, jako nového vlastníka, i poslední dům jehož stáří se datovalo do doby stavby kostela na Dobré Vodě.
Nikomu ten dům nevadil. Dokonce nepřekážel žádnému výhledu. Nikdo, kromě mne a mých spolupracovníků se neozval s tím, zda není přeci jen škoda tenhle kus historie zničit. Blížily se oslavy 300 let založení kostela a tak, aby jeden bratr mohl oslavovat, druhý musel zemřít. Prý byl ošklivý. Často jsem o této praktice mezi křesťany čítával a vždy mi to přišlo minimálně nekřesťanské. Nikoho nezajímalo, že již tehdy platný územní plán v rámci urbanizovaného prostoru s výrazem a hmotou stavby počítá, nikoho nezajímalo, že mezitím vzniklo na nevzhledném místě zbořeniště po poutním ubytovacím hostinci, kterému vévodila vyvýšená autobusová zastávka z minulého století, ve které na svůj odjezd čekali snad jen pohraničníci, refugium, které započalo cestu rehabilitace náměstního prostoru poutního místa a ke svojí intimitě potřebovalo právě se k zemi poroučející dům. Otevřeli jsme tak ten nejintimnější urbanizovaný prostor pro shromažďování poutníků okolní divočině.
Každé poutní místo má takový prostor. Poutníci se k němu dopraví všemi možnými způsoby, někteří ale jdou pěšky. Jednotky, desítky, stovky, tisíce kilometrů. Mám pocit, že z dnešních představitelů církve na Dobré Vodě, nikdo takovou pouť nevykonal. Kdyby ji totiž vykonal, věděl by, jak důležité jsou poslední metry. Hrozně bolí, nutí nás vzdát a každý poutník prožívá nejtěžší okamžik poutě. Je to analogické z obdobnými lidskými činnostmi. Třeba takoví horolezci a jím podobní, podnikají poutě pro pocit být blíže Bohu při každé své poctivé výpravě. Také jsou všichni do jednoho bohabojní. Všichni tihle poutníci mají jedno společné. Pokud svojí pouť zvládnou, je to obrovský neopakovatelný pocit úlevy a vděku za každou pomoc. Zvládnou tak třeba i to přímočaré a tvrdé stoupání samého závěru poutní cesty, kdy jste chudší o celá kila, achilovky, kolena a svaly křičí. Křičí dost! A vy jdete, lezete, plazíte se.
Jaké štěstí, když vás přijme přívětivý prostor, chráněný od okolního tvrdého prostředí vaší dosavadní poutě. Najednou jako když přijdete domů. Otevřou se dveře, projdete jimi a dvorana za nimi otevírá svojí náruč . Vítá vás Boží vlídnost a vlídnost takového místa a i Boží vlídnost těch co na vás čekají. Můžete se umýt, najíst napít, vyspat a zahojit rány. To vše v bezprostřední blízkosti Toho Místa. Prostor je vlídný, teplý, upravený. Můžete se setkat s dalšími poutníky, potkáváte se zde s duchovními správci místa. Pomohou vám se připravit na zprostředkování setkání se z Bohem. Nerušené, intimní, snad jediné za vašeho života.
Všechna poutní místa mají základ lidskosti a základ zbožnosti. Nelze to oddělit.
Byli jsme to my, kdo přišel s návrhem tradiční poutní cesty. Když jsme s návrhem přišli, představitelé církve se nám vysmáli. „Kdo by dneska chodil poutě pěšky, dneska se na poutě jezdí autobusem!“
Ano, myslím si, že je lepší jet autobusem, než nejet, či nejít vůbec. Dneska se v novinách dočítám a rádiu doslýchám, jak zde církev počítá s poutní cestou, a že domy, které územní plán bez problémů odsouhlasil a regulační plán jim stanovil taková regulativa, aby nemohly nijakým způsobem narušit onen pocit nekonečnosti prostoru za nimi a nad nimi, stanovil taková regulativa, že by se nemohl najít snad jediný poutník, který by rehabilitovanou dvoranu s láskou a vděkem neocenil.
Nikdo se nepřišel zeptat, nikdo nepřinesl jiné řešení. Zato se zorganizovala podpisová kampaň, zburcovala média, oslovili se nepolíbení, kteří z velké části vůbec nemohli ani tušit. Ale psát a mluvit to mohli. Je to typická reakce české kotliny. Nerozumím, nevím, neumím, tak přispěji k tomu, aby nebylo. Smutné je i to, že i jinak vzdělaní, sečtělí se nechají napálit. Možná, že by domy pro poutníky, zastínily budoucí stavby pro služebníky,kdo ví.
A tak poutníky, prošlé si namáhavou poutí, nebude čekat přívětivá náruč vlídných obyvatel místa, pisatelé a referenti jim dveře spíše přibouchnou. Poutníci tak nedojdou vyvrcholení pouti, nebudou se mít kde připravit na přiblížení se k Bohu, jen projedou, zaskočí si do kostela, stanou se obětí církevní statistiky a odejdou. Nebo snad přiblížení se k Bohu bude jen pro vybrané? Že by už i Bůh měl své V.I.P.? To asi těžko, že? Odkud tedy pramení arogance takové duchovní moci?
Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Dobré Vodě se ještě dlouho nedostane na seznam katolických poutních míst v Čechách, protože mu budou chybět poutníci, ochotní podstoupit pouť. Možná se tu mihnou nějací turisté.
Petr Nedvěd, spoluautor a autor územního a regulačního plánu, snah o rehabilitaci poutního místa, refugia v Dobré Vodě, hojnovodského Zvonu setkávání, zvonění a vyzvánění, běžkařských tratí v okolí Hojné Vody, Sklářských slavností, Slunovratů, lyžařských závodů na jasankách, projektů na rekostrukci náměstí v Hojné Vodě, výstavby veřejného prostranství a vůbec…. ., i za své kolegy Karla Paluše a Jaromíra Raise a snad i nejen za ně.