Skol přátelé zimních sportů, těch retro zvláště.
S odstupem, jako vždy, dojmy smolím. Letošní ročník byl (kromě jiných přívlastků) ….. vyvzdorovaný. Na nepřízni počasí s fatálním nedostatkem sněhu. Na překážkách, zjevivších se na poslední chvíli. Včetně stínu malomyslnosti těch, kdo nejsou skalními příznivci, odkojenými minulými ročníky. Padlo-li dva měsíce dopředu rozhodnutí o termínu konání, tak se prostě ten sníh někde vzít musel. A taky se, kde se vzal, tu se vzal. A díky přízni nahoře (vládce nad počasím přeci musí svému jmenovci trochu držet palec) a Petrově nelehkému, úpornému a nakonec úspěšnému hledání, jsme do stopy vyrazit mohli. Letošní ročník nezklamal svou originalitou, stejně tak jako předchozí. Na místo pláně, běželi jsme hustým lesem. V tichu majestátu smrkového hvozdu před jarním probuzením, což jsem si ve chvílích osamění (ano, také se mi to povedlo se ocitnout mimo peloton a domnívat se, že běžím sám a první, což se ukázalo býti posléze mylnou doměnkou) hlubokými doušky užíval a absence diváctva tím pádem nehrála pražádnou roli, lesní zvěř zahnalo astmatické sípání. Že se jednalo nikoliv jen o recesi, jak bylo mediálně prezentováno, ale hluboký závodnický prožitek, dokládá závěr dojezdu velkého okruhu s dramatickým soubojem nešetřícím ani trať, ani lýže, natož zaparkovaná vozidla. A střelba na palpostech v podání čackých účastníků si nikterak nezadala s výkony naší biatlonové reprezentace, byť položka střelby vleže přinesla nemalé komplikace. Ale když už máme i v tomto světové prvenství…. Jak řečeno, všichni účastníci byli vítězi, neb ten, kdo si nevyzkoušel, jak překvapivě ztěžkne jasanová lyže po nacucání vodou, vůbec netuší, o co jde. Poděkováno bylo předchozími články všem, organizátorům, rozhodčím i účastníkům. Tak já za sebe aspoň to malé vlastní choti za upečenou lýži s krémem, když už jí zdravotní neduh nedovolil účast.
A nakonec ty postřehy a perličky. Že (tuším – pořád si je pletu, sorry) Adam rozstřílel v leže krtinu před sebou a dál se mu to dostřelit nepovedlo, ale vzal to sportovně a smál se tomu, já jsem se zmazal jako čuník překvapivě nikoliv pádem, ale lezením na strom při napínání transparentu, pan Fabián se (nikoliv bez úspěchu) pokusil pod sjezdem vytvořit nový lesní průsek k severozápadu, Přemek si dokázal vlastním prakem ustřelit prst, Slávka měla po celou střelbu svého osobního radícího kouče až jsem měl strach, kam tím prakem zamíří, pan Paluš se v roli rozhodčího nenechal žádným způsobem uplatit (a že o těch pokusech něco vím), Platany že nejsou Plzeň, ale naštěstí je tu žízeň, že když se nám porouchalo auto cestou na akci a proběhla výměna za jiné, při večerním odjezdu nám zůstalo zablokované otevřené okénko a my jsme jeli zase v plné výbavě s napařenými čepicemi, šálami a brýlemi domů… Myslím, že každý z účastníků by mohl vyprávět postřehy další. A to je to koření celého konání, dodávající sílu do dnů všedních. Tudíž hledím do budoucna opět s nezdolným optimismem a vyhlížím další ročník, přičemž se domnívám, že kvalita našeho sportovního kádru si tentokrát zcela jasně řekla o nominaci na republikových mistrovských závodech na jasankách v příštím roce.
Bílé stopě třikrát nazdar. Lyžník šumavský David Mičan
Konec závodu
